Dětské písně Chicka Corey v podání Quakvarteta

Někteří lidé se ptají: „To půjdeme na koncert dětí? Nějaké nové dětské skladbičky?“ Pokud mám možnost, odpovídám jim: je to podobně dětská hudba, jako jsou Nezvalova „Anička skřítek a slaměný Hubert“ anebo „Alenka v říši divů“ Carolla Lewise dětské knížky. Čtou je přece s chutí dospívající i dospělí! Oceňují jejich prostotu, hravost, smysl pro nesmysl, ale především – ocitají se zpět na téměř zapomenutém území dětské duše, které prostřednictvím slov a papíru znovu nacházejí.

Cyklus dvaceti „Children's Songs“ je pozoruhodným dílem v tvorbě světově proslulého jazzového pianisty a skladatele Chicka Corey (narozen 1941). Psal je v devítiletém období (1971-80) v době nalezení svého „elektrického“ výrazu, který se vtělil do trendů amerického jazzu s příchodem jazzrocku a k němuž jej inspiroval na přelomu 60. a 70. let Miles Davis. Tyto hudební miniatury, napsané původně pro Fender piano (1–15) a piano (16–20) mají svou zvláštní hudební logiku a s narůstajícím pořadovým číslem stoupající obtížnost. Na první pohled jednoduše vyhlížející klavírní party lákají i začínající klavíristy, avšak dosáhne na ně až značně pokročilý interpret, to pro jejich rytmickou náročnost a brilantní techniku, kterou vyžadují.

Třebaže v hlavním programu měl Corea komponování skladeb jazzových s vlivy latinskoamerické hudby, i jeho elektrické piano bylo v tvrdší konstelaci tu a tam střídáno akustickým klavírem, byť spíše jen v rámci lyrických meziher. Jako mistr lyriky se ostatně představil na dvou LP klavírních improvizací (Piano Improvisations, 1971, ECM), kde technika stojí ve službách poeticky odstíněnému výrazu.

Návraty k lyrice jsou jeho tématem i v Lyric Suite for Sextet natočené v září 1982 v Los Angeles v obsazení piano (Chick Corea), vibrafon (Gary Burton) a smyčcového kvarteta v obsazení Ikhwan Bae, Carol Shive – housle, Karen Dreyfus – viola, Fred Sherry – cello. To jsou jen letmé příklady Coreovy poetiky, která prostupovala trvale jeho cestu jazzovou a s ní tvořila a dodnes tvoří kreativní rozmanitost.

Dětské písně zařazoval do programu i v průběhu svých jazzových koncertů (například, jak hudební publicista Jan Beránek uvádí v textu k CD QUAKVARTETO – CHILDREN'S SONGS, v polském městě Zabrze v roce 1980) a jako celek je sám autor natočil v r. 1984 na akustický klavír (Chick Corea – Children's Songs,1984, ECM ).

V předmluvě k notovému vydání (Schott, ED 7254) autor poznamenává, že kterákoli z písní je vhodná i pro jiné nástroje, stejně tak i pro jakoukoli orchestraci. Ve své poemě PLAY na posledních stránkách alba sděluje Chick Corea, jak by podle něj každý hudebník mohl vnímat HRU, a nejen hru dětských písní...

Quakvarteto předává lyriku a hravost Dětských písní po svém, takže v jeho instrumentaci a úpravách vznikla opět hudba žánrově těžko zařaditelná, komorní, hravá, nevyhýbající se improvizaci. Je to jazz? Nebo klasická hudba? Nebo worldmusic? Nechť vážený posluchač posoudí sám...

Citát z rozhovoru s Martinem Kumžákem

..kromě jiného skladatelem, aranžérem, klavíristou a dlouholetým členem Kontrabandu Milana Svobody, který s ním vedl Ilja Kučera ml. pro časopis MUZIKUS (listopad 2002)

„Mezitím jsem se už ale stačil v Melodii dočíst, že existuje jistý Chick Corea. (Je dost možné, že se jednalo o článek Jiřího Černého: K jakému nekonečnu se vrací Ch.C. – Melodie 1976, č.5, str.149, ale to je domněnka Dor. Kellerové) Došel jsem si do městské knihovny vypůjčit si jeho desku. Do té muziky jsem se zamiloval. Na desce byly jazzrockové záběry s kapelou, prokládané jeho Dětskými písněmi. A na tom jsem strašně ujel. Když potom přijel Milan Svoboda z Ameriky a přivezl si noty na tyhle Dětské písně, okamžitě jsem si je ofotil, začal je cvičit a od té doby byl pro mě Corea absolutní vzor.“