Dorothea Kellerová

Narodila jsem se v rodině evangelického faráře a mým prvním prostorem hudby byl chrám. Fascinovaly mě varhany. Sledovala jsem tatínka, a byla okouzlena tím, že potřeboval ke své hře ruce i nohy a ještě někoho, kdo mu otáčel stránky a že z toho všeho vznikala nádherná hudba, která zůstávala v prostoru ještě i dlouho potom, kdy varhany byly zavřeny. Směla jsem to později sama zkoušet. Ale ještě v době, kdy jsem neuměla číst noty, jsem zkoušela na klavír hrát kdeco, co jsem předtím slyšela. A pak i to, co jsem předtím neslyšela. Třebas – hrála jsem často svůj životopis. Ale nikdo tomu naštěstí nerozuměl.

Na housle jsem rozhodně hrát nechtěla. Připadaly mi ohromně komické. Ale dali mě na ně. Klavír zůstal mým zdrojem hudby i představivosti. Do hudební školy v Kutné Hoře jsem chodila hrát na oba nástroje. Ale když se mě někdo zeptal, na co hraju, říkala jsem, že na housle. Přece byly asi mým oficiálním nástrojem – koníčky se nepočítají. Učila jsem se noty a psala první skladbičky.

 

Ve věku 11 let jsem se přihlásila do nově založené Experimentální hudební a taneční školy. Vydala jsem se do — pro mě — velkoměsta Brna,s tramvajemi, trolejbusy, divadly. Byla to čtyřletá přípravka na konzervatoř. Složení třídy bylo extravagantní – jedna houslistka, jeden violoncellista, osmnáct tanečnic a dva tanečníci.

 

Mým silným hudebním zážitkem nebyly ani tak hodiny houslí jako rozšířená hudební výchova, ve které nás dva hudebníky zasvěcoval do nesmírné pestrosti hudebního světa profesor brněnské konzervatoře Zdeněk Kaňák. Přirozenou potřebou každého hudebníka je nejen cvičit na nástroj, ale zcela samozřejmě vyjadřovat své emoce tvůrčím způsobem – psát kánony, variace, když někoho napadne text, tak k němu přiléhavé hudební vyjádření, též to, co se na konzervatoři nazývá instrumentací a zároveň potřeba toto vše si hned zahrát. Hravost, spontaneita, variace na skladby velikánů a jejich příběhy, skutečné i fiktivní – to muselo vtáhnout každého.

Pan Kaňák nás potom, když už jsme studovali konzervatoř, sám chodil obdivovat na koncerty a přitom stihl každému svému bývalému žáčkovi během jeho produkce sepsat půvabnou oslavnou báseň. Tu pak předal s gratulací.

Na konzervatoři v Brně jsem studovala housle, zpočátku u profesora Bruno Hyčky, později u profesora Rudolfa Šťastného, který rovněž věnoval svým žákům mnohem víc času a energie, než byla jeho povinnost a také jeho osobní přístup ke každému z nás byl zavazující. Mým druhým oborem byla kompozice (profesor Vladimír Werner), ale ve čtvrtém ročníku jsem se už chtěla naplno věnovat jen houslím. Vesmírný svět interpretačního umění mě zcela pohltil, ale radost si každý hudebník musí udržovat muzicírováním nebo vytvářením vlastní hudby. Psala jsem v té době komorní skladbičky, ve kterých byl zřetelný vliv Alfreda Schnittkeho a Arvo Parta.

Po absolutoriu jsem zakotvila ve fascinujícím světě symfonické hudby. Stala jsem se členkou Státní filharmonie Brno (nyní Filharmonie Brno) a současně jsem nastoupila čtyřleté studium na pražské AMU. Mými učiteli byli docent Jiří Novák a pak zejména docent Josef Vlach, který byl mým houslovým idolem a já byla opravdu hrdá, že smím být jeho žačkou.

Akademii jsem absolvovala, společně s manželem založila rodinu a o několik let později Quakvarteto. V roce 1995 mě pozvala Iva Bittová ke spolupráci na 44 duetech Bély Bartóka, která jsme hrály na koncertech v českých zemích i za hranicemi. Součástí naší spolupráce bylo i natočení CD (vydal Rachot-Behémót 1996). Dá se říci bez nadsázky, že hraním a zpíváním s Ivou se mi splnil jeden ze snů, opravdu snů, protože jsem si nikdy nemyslela, že budu moci muzicírovat právě s ní.

 

V dalších letech převažuje hudba v Quakvartetu v čase, který mi dovoluje můj úvazek ve filharmonii. Je to moje potěšení i práce, protože s každou další skladbou, kterou napíšu já nebo někdo jiný v kapele, i s hraním skladeb jiných autorů i čistou improvizací objevujeme úžasné věci v prostoru mezi námi i mimo nás a přirozeně cítíme nutkání ukázat tyto úžasné věci také dalším...