cs en

Historie

Rok 1994

Vznik souboru se datuje počátkem jara 1994. Je vázán na koncertní vystoupení, které se konalo v rámci jazzového pondělku v Malém divadle hudby v Brně. Jan Beránek, hudebník a publicista, pedagog a znalec téměř všeho, co se v jazzu kdy odehrálo, vzal toho večera tehdy ještě dvoučlennou kapelu pod svá křídla a zajisté bylo této ochrany zapotřebí. Vzal ji, přestože věděl, že zdaleka nepůjde o jazz. Podívejme se nyní na prvé vystoupení kapely podrobněji, poněvadž je jistým prototypem celého dalšího desetiletého života kapely.

Po skončení jazzového pořadu s ukázkami byli pozváni Dorothea (housle, zpěv, toho večera i bečení) a Petr (kontrabas, zpěv, bečení) Kellerovi na pódium, přičemž hned po několika úvodních tónech se část publika zvedla k odchodu s tím, že musí vyvenčit své psy. První skladba s názvem Va-a-va-a (D.Kellerová) nesla v sobě známky pohodovosti, rytmus svou propracovaností a synkopičností odkazoval na blízkost s jazzovou hudbou, ale jen na blízkost a to ještě spíše platonickou, střední část nenechala nikoho na pochybách, že autorka se dosud pohybovala především na poli klasiky – v obou nástrojích dvojhmaty s vokály v obtížně laditelných intervalech. Přešel smích... (P.Keller) uvedl kontrabasista volnou improvizací a pak nastoupilo jediné téma instrumentální skladby, které se v následujících minutách několikrát exponovalo, aby se zcela rozplynulo v dlouhé volné ploše... Skladbou pro housle sólo Bříza (D.Kellerová – monotematická kompozice, vrstvená efektními arpeggii na způsob dětské hry s rukama střídavě na sobě) půlhodinové vystoupení začalo gradovat, Mořský beránek (P.Keller) počínající dvojhmatem kontrabasu tak mile rozladěným, jako je tomu u dudácké prodlevy, v úvodu instrumentální, uprostřed v akordech náruživého rytmu s halasným bečením obou naplno hrajících muzikantů a v závěru vracející se k původnímu dvojhlasu byl pak jednoznačným vrcholem večera. Pak si hudebníci vyhradili několik minut na zcela free improvizaci, a závěr patřil Blues (D.Kellerová), které si vzalo z původního blues charakter, ale je znatelně psáno rukou klasicky postupujícího hudebníka. O vystoupení v tisku neproběhla zpráva, hudební agenti nepozvali kapelu na koncerty a festivaly. Samozřejmě, vždyť tam nebyli. Avšak každý, kdo byl kdy zasažen hudbou,ať už jako její původce, interpret či posluchač, vždy ji poslouchal nebo provozoval, alespoň po určitou dobu, s úžasem, co vše v ní je, co že to s ním hýbe, znepokojuje, inspiruje a vtahuje do dalších podobných dobrodružství. Prvé vystoupení Quakvarteta mělo tento význam. Dva hudebníci, každý z nich má jinou povahu, zkušenosti, představy, každý z nich také umí něco jiného, vzájemně uznávají svůj podíl, hledají v pevných i zcela nahodilých tvarech otázky i odpovědi na to, k čemu je dobré, hrají-li lidé spolu a může-li to znamenat něco i pro někoho dalšího. Zrodila se druhá zkratka v označení, o co jde. Tou první je ale sám název kapely – Quakvarteto je spojení slov quasi (jakoby) a kvarteto (čtyřhra nebo čtyřhlas) – dva hrají a zpívají zároveň. Druhou zkratkou, později raději vynechávanou, označili hudebníci styl – Hybrid art. Těžko mapovatelný kříženec mezi jazzem, rockem a klasikou. Obrazně — styl–rozbíječ a zároveň styl–sestavovač. Styl, který byl vymezen dvěma smyčcovými nástroji a zpíván dvěma neškolenými hlasy, občas s přidáním dalších nástrojů, bicí soupravy a vyjímečně harmonia, působil v této sestavě záměrně syrově. Jediná slyšitelná harmonie zní prostřednictvím neharmonických nástrojů. Těžko se mohli hudebníci nadát strhujících ovací, přátelé jazzu byli toho večera k hudebníkům mile shovívaví.Vyzkoušeli si, že mohou narážet, protože jejich hudba není snadná, ale nemusí narazit. A jak tomu u nově vzniklých kapel bývá, pochybnosti nikdy nejsou tak veliké, aby zabránily dalšímu rozletu.

Behem roku 1994 se uskutečnila ješte další vystoupení.

Rok 1995

V zimě 94/95 kapela vydala první neoficiální nahrávku (MC Quakvarteto, natočeno ve studiu PIVOX pod hlavičkou společnosti Aton – viz diskografie), na základě které soubor dostal nabídky pro festival UNIJAZZ, Expozici Nové hudby i pro další samostatné koncerty.

Rok 1996

6.5.1996 se konal v Centru experimentálního divadla absolutně improvizovaný koncert. Recenze vyšla v časopisu Harmonie 7/1996.

Začátkem roku 1996 pocítili zakladatelé Quakvarteta únavu ze stereotypů, které přináší společné soužití a zároveň hudební spolupráce. Jsou nejméně dva způsoby, jak této únavě čelit – jeden z nich je, prostě spolu nehrát, druhý – pozvat někoho dalšího. Další způsoby nebylo třeba hledat. Pozvali a pro soubor to bylo štěstí.

(Tehdy) student pátého ročníku konzervatoře ve hře na klarinet a jazzového oddělení na saxofon Antonín Mühlhansl byl přesně typem hráče, který byl hledán. Vstoupila sem výrazná osobnost a s ní i zvuková proměna. Líbil se mu styl „hybrid art“, byl pohotovým improvizátorem se smyslem pro „free“, ale s jeho příchodem se práce v kapele posunula blíže k jazzovému cítění a on byl také tím, kdo pečlivě hlídal precizitu jakožto souputníka fantazie.

Ve zcela přeplněném sálku sklepa Skleněné louky (kontrabas se vnášel na pódium nad hlavami publika) v říjnu 1996 hrála kapela v nové sestavě poprvé a převážná část programu byla psána již pro tři. Bohužel až na pódiu si paní Kellerová uvědomila, že noty všech nových skladeb si zapomněla v šatně a prodrat se publikem v průběhu již započatého vystoupení bylo nemožné (ano, zní to pohádkově – nebylo prostě kudy). Několikavteřinový šok a okamžitá změna na improvizaci celého pořadu (vyjma sólové Břízy) zapůsobily — Quakvarteto na Expozici Nové hudby opravdu nezazářilo. Komu se to nestalo, neuvěří.

Rok 1998

Něco - snad v názvu kapely – tvrdilo, že dokud nebude Quakvarteto čtyřčlenné, nebude to ono. Kellerovi jen nevěděli, kdo by tím čtvrtým mohl a chtěl být. Jak mnohem později jeden významný publicista pravil – „hudba Quakvarteta přes veškeré sympatie k ní je přesně tou hudbou, která je již ve svém počátku předem odsouzena k zániku, v komerčním slova smyslu, ovšem.“ Kdo bude chtít s kapelou „komerčně zanikat“? Ono tíhnutí ke čtverci se nakonec nejlépe prosadilo samo. Klavíristka a skladatelka Dada Klementová se na jaře 1998 (pozoruhodné – na jaře 94 dvojice, na jaře 96 trojice) zeptala, jestli QK stále hraje improvizovanou hudbu a jestli by něco nemohlo zkusit společně s ní.

Již podruhé měla kapela štěstí. Štěstí na bohatého člověka – talentem a fantazií, přesvědčením o smyslu tvořit a hrát v bojových podmínkách. Bylo kde zkoušet, ale nebylo kdy. Kapela se stávala známější – okruh publika se rozšiřoval z původních přátel na zvědavce a pak taky na ty, kteří již slyšeli něco o ní. Kdo mohl vědět, že kapela se schází vždy, když mají všichni volno, ale že to je třeba jen jednou za deset dní, protože každý člen má hlavní úvazek jinde. Radost z toho, že vznikl nový tvar, další varianta zvuku a že nová členka nadšeně experimentuje akusticky se zvuky, s hlasem, improvizuje a stejně jako ostatní tíhne k minimalismu, píše pro ansámbl, pomohla překlenovat nesnadné podmínky. Quakvarteto ostatně patří ke kapelám, u nichž hraje roli čas, ten oblouk je velmi pozvolný, zvedá se mírně, jen jednou za dva roky přijímá dalšího hudebníka a pokud nikdo neodejde, bude to největší kvarteto na světě...

Po roce 1998

To, co bylo předznamenáno při debutu před čtyřmi lety, platilo a naplňovalo se i nadále. Skladbičky na rozhraní stylů, pevný podíl improvizace, radost z muzicírování a z té pocházející skladby, které často vznikaly z nápadů všech čtyř hudebníků současně. Stále hrálo roli to, že při odlišnosti, různých obdarováních, představách, nárocích, vznikala hudba, zakořeněná v blízkosti lidí k sobě navzájem. Povaha původně syrová a tvrdá se přičiněním dalších dvou hudebníků proměňuje, otevírá se melodiím, harmonie ji naplňují a zlyričťují. Drsnost až naturalismus vyplouvají na hladinu v improvizacích, pevné skladby jsou stále více uspořádanější. Zpěv se užívá spíše jako další nástroj než jako nosič textu Rozsah vystoupení se příliš neměnil, Quakvarteto bylo zváno na festivaly UNIJAZZU (Boskovice, Alternativa Praha), v Brně se koncerty odehrávaly nejčastěji na Sklepní scéně Centra experimentálního divadla, v Praze v JAZZKLUBU Železná, a v řadě moravských měst. Repertoár se rozrostl počtem skladeb, všichni členové v nich nesli podíl, dvě skladby získala kapela od skladatele Petera Grahama, a pak začaly úpravy skladeb – Fratres od Arvo Pärta, Dětské písně Chicka Corey.

Za zmínku stojí ještě jedna událost. Na koncert , který se konal 30.3.1999 na Sklepní scéně, byl pozván tehdy jedenáctiletý trumpetista Štěpán Žampach, který v té době měl sice trochu potíže s notami, ale na úrovni free se pohyboval jako doma. Kapela mu věnovala skladbu Posmívání křečka Desperáda, kterou podle skutečnosti napsala D.Kellerová . Téhož roku v prosinci bylo Quakvarteto pozváno na ostravský festival vokálně-instrumentálních skupin (v klubu Parník) a hostem byl bubeník Petr Hladík.

V roce 2000 kapela natočila hudbu k dvouhodinovému filmu bez použití slov ULTIMA THULE Jana Suchardy. Celý track byl improvizovaný.

V roce 2001 vyšlo první oficiální CD QUAKVARTETO – PRŮVANY (viz diskografie). Hostem kapely byla flétnistka a vokalistka Petra Klementová, která poslední dobou hrála v souboru častěji, zejména když Toník odjížděl na koncertní šňůry s jinými ansámbly. Nadaná a muzikální, ochotná pustit se do improvizací, s půvabem spolehlivě převzala velký díl Toníkových partů. Na albu hraje jako host ve dvou skladbách. Nahrávalo se ve studiu PIVOX a pod jeho hlavičkou byla nahrávka též vydána. Sponzorem kromě studia byla Společnost TSI System. Ohlasů na první CD bylo mnoho z řad významných publicistů (Jan Rejžek, Otakar Svoboda, Zdeněk Slabý a další), soubor se stal hostem Rádia Proglas v živém vysílání.

V dalších dvou letech se kapela soustředila kromě tvorby dalších skladeb také na kompletaci aranží Dětských písní. Oblíbenost Dětských písní po celém hudebním světě, zejména mezi mladými hudebníky, neznamenala pro Quakvarteto kámen úrazu. Chick Corea (viz též ADVICE I) ostatně vybízí v předmluvě k notovému vydání (Schott 1980) i k interpretaci na jakémkoliv jiném nástroji než keyboardu či klavíru, pro které byl cyklus psán a záleží na každém, jaký způsob orchestrace zvolí. Je i u nás několik ansámblů, které se licence zdařile chopily. Quakvartetu se zatím nepoštěstila možnost konzultace s autorem, nicméně o jeho požehnání hodlá v dostupné době usilovat. Nebudeme nic prozrazovat o tom, jakým způsobem kapela Coreovy písně aranžuje, poněvadž každý, koho to zajímá, má možnost seznámit se s nimi na jaře 2004, kdy bude vydáno CD QUAKVARTETO – DĚTSKÉ PÍSNĚ. Kromě čtyř kmenových hudebníků přislíbila účast znovu Petra Klementová na flétnu a Petr Šmiřák na tubu, takže, těšme se, to už může být docela pěkný big band.