Víťa Šujan

Asi tak v 16-ti letech odpadl problém co s volným časem, protože jsem se začal učit hrát na kontrabas na základě nápadu mladšího, tehdy velmi impulsivního, rodného bratra. Pak proběhl Plyšák, pravda a láska sice nezvítězila, ale na ulici se dalo dobře vybírat do klobouku. Rázem bylo tolik kšeftů, že na další vzdělávání nezbývala ani chuť, natož čas. Proto jsem byl echt překvapen a rád, že mě Quakvarteto po dalších 16-ti letech, který celkem nestály za řeč, přichýlilo. Doteď se jim nepodařio mě zahnat, čehož litují usilovně, všichni, ale marně. Připomeňte mi za dalších 16 let, že mám tento svůj medajlón aktualizovat.

A na závěr veselá vzpomínka: jeden z opravdu živých koncertů Quakvarteta jsem zakončil natolik bravurním arpeggiem pizzicato, že mi spadla kobyla a nato i duše. Během rautu se pak mnozí ptali, jestli to tak dělám pokaždý. Rád bych z tohoto místa oběma odpověděl, že ne, ale že o tom začínám uvažovat. (Duši jsem si nechal umístit zpátky přibližně v ta místa, kde byla. I když - kdo to může s určitostí říct...)